Bylo těsně před polednem. Chystala jsem se jít už na oběd, jen jsem zůstávala v kanceláři o něco déle abych doplnila do tabulky produkci za tento měsíc. V tom se ozvala rána. “ A jestli to nehodláte vy kreténe pochopit, tak zítra chci mít na stole Vaši výpověď a už se sem do prdele ani nevracejte!“
Tohle byl náš generální ředitel. Člověk na hodně špatném místě. Takový emocionální výstup by si asi ani neměl dovolit… ale tohle tady bylo na denním pořádku. Právě vyrazil kolegu z kanceláře, vzal do ruky hrnek s kafem a mrštil ho do těch krásných prosklených kancelářských dveří, které se úplně rozsypaly. Tento týden už podruhé. Nevzrušeně jsem zvedla telefon a objednala opět opravu skel. V této firmě ji měl každý, byla to podle pana ředitele naprosto nezbytná investice – pochopitelně, aby nás všechny měl pod dohledem. Jeho ledový pohled mě každý den probodával skrz ty velké tabule skla.

Náš ředitel - Despotický arogantní egoista

Náš ředitel – Despotický arogantní egoista

Pracuji v této firmě jako produkční manažer – je to tvrdá práce ale dobře placená. Přišla jsem tady jako čerstvý absolvent vysoké školy a už jsem u toho i zůstala. Vyhovovalo mi to, protože jsem nemusela s nikým spolupracovat, jen jsem kontrolovala produkci lidí ve firmě a za ni jsem byla zodpovědná. Nicméně posledních pár měsíců to začalo trošku drhnout – přestali jsme stíhat a produkce se začala snižovat, tentokrát jsem si nedokázala poradit a na pondělním meetingu se rozhodlo, že budu muset ze sólového působení vystoupit a přidat se do týmu lidí kteří měli za úkol tento pokles analyzovat. Já jako samotářka a ještě k tomu neúměrně tvrdohlavá jsem to nesla hodně špatně. O to horší bylo když jsem se dozvěděla, že přímý dozor bude dělat pan ředitel osobně. Despotický arogantní egoista a o co hůř, zatraceně dobře vypadající.

Lidi kteří byli přímo pod ním, z nějakého pro mě záhadného důvodu plnili úkoly s největší úspěšností, jenže já jsem si nemohla na práci v kolektivu vůbec zvyknout. Dny se pomalu měnily v týdny a moje snaha zvednout produkci vůbec nepadala na úrodnou půdu. V týmu jsme sice měli každý dobré zkušenosti, jenže dát je dohromady bylo asi tak těžké jako rozluštit manuál k čínskému fotoaparátu. Ostré výměny názorů byly na denním pořádku.

Jednoho dne jsem tedy vzala iniciativu do vlastních rukou a udělala jsem návrh jak by naše týmová práce mohla fungovat a rozdělila jsem úkoly. Jedním kliknutím jsem odeslala soubor všem, jenže ne každému se můj návrh očividně líbil. Chtěla jsem od nich zpětnou vazbu aby jsme se mohli nějak rozumně domluvit, ale ani ne za dvě hodiny šel hodně naštvaný mail od generálního, co si kdo dovoluje co organizovat a že všichni členové dostanou napomenutí.

Na nic jsem nečekala a nakráčela jsem si to rovnou do jeho kanceláře a opatrně jsem se zeptala, jestli bylo nutné trestat ostatní kolegy. Asi minutu která odpovídala době existence samotného lidstva na mě svým nevěřícným pohledem zíral a pak spustil brutální řev zahrnující názvy různých stupňů mentálních poruch až po české výrazivo pro dámský pohlavní orgán. Když skončil pomalu jsem se nadechla a poslala jsem ho do patřičných míst, otočila jsem se na podpatku a odešla z kanceláře. Za sebou jsem slyšela jen ránu a opět rozsypané sklo…

To že druhý den mi na stole ležela pozvánka na personální oddělení mě vůbec nepřekvapilo. Přecejen když pošlete generálního ředitele bezevšeho prostě do prdele, pak asi těžko můžete s nějakým kariérním postupem ve firmě počítat. Chvíli mě napadlo, že jsem jednala ukvapeně, ale práce pod takovým tlakem za to nestojí a s mou zkušeností si jistě seženu něco lepšího.

Když jsem došla na personální, okamžitě mě poslali do zasedací místnosti, kde v čele stolu seděl náš vážený generální a s pozvednutým obočím si mě prohlížel. Zkoušela jsem nemyslet na to jak dobře vypadá a v zasedací místnosti, která asi jako jedna z mála nebyla prosklená jsem cítila i jeho vůni. Vyzval mě abych si sedla na místo po jeho pravici, byla jsem situovaná přesně takovým způsobem, aby na mě měl co nejlepší výhled. Jeho židle byla polohovaná tak, že seděl o něco výše než já, klasický, strategický způsob jak vystupovat z pozice síly a tvářit se jakoby nic. Upravila jsem si svou také abych mu hleděla do očí zpříma. Všimla jsem si ale, že nemá u sebe žádné papíry. Nic na čem by bylo napsáno „neděkuji, vypadni“.

„Víte proč tady takhle dnes sedíme slečno Svobodová?“ začal svým hlubokým hlasem.
“ Hádám, že by jste mi chtěl jistě poděkovat za organizaci týmu. Aha moment, to ale asi nechcete že?“
“ Vždycky mě fascinoval ten váš temperament. Uvědomujete si co jste udělala?“
„Ano uvědomuji a vy?“
V tu chvíli mi začal tykat….
„Nejsme tady od toho aby jsme snad soudili mě“
„No nebýt vás, tak jsem si teď nemusela hledat novou práci“
„Kdo ti řekl že si musíš hledat novou práci? Za to co sis ke mě slečinko dovolila, budeš půl roku bez prémií, ber to jako motivaci“
“ Mezi námi, Pane řediteli, tohle snad ještě nikdy nikoho nemotivovalo“
S těmi slovy jsem se zvedla ze židle anižbych se obtěžovala ji zasunout a štrádovala jsem si to rovnou ke dveřím. Ano, byla jsem na něj chvíli sprostá ale on prostě odmítá přiznat svou chybu. Vytočil mě neskutečně.

Začal mě vášnivě líbat

Začal mě vášnivě líbat

Ve chvíli kdy jsem se pokusila otevřít dveře jsem ucítila jak mě vzal za ruku a prudce se mnou trhnul. „ Princezno, ty odejdeš až JÁ ti to dovolím“ V tu chvíli jsem ze sebe nevydala ani hlásku, byl ke mě najednou tak blízko že jsem cítila jak zhluboka dýchá. Byla to tak podivná situace, jakoby jsme snad už v zasedačce ani nebyli. Někdo by mohl říct, že je to ta situace kdy mezi dvěma lidmi přeskočí jiskra, jenže u nás dvou to bylo asi něco jako když v elektrárně vyhodí pojistky.

Odhodil sako, vrhnul se na mě a začal mě líbat. Bylo to impulsivní, vzrušující a co víc, opravdu zakázané. Odstrčila jsem ho od sebe a chystala jsem se říct, že tohle je vážně průšvih, ale jen jsem otevřela pusu tak mě umlčel “ Sklapni!“ a ukázal prstem na dveře vedle, kde pracovalo asi dalších dvacet lidí.

Prudce mi vyhrnul sukni a políbil mě na dekolt. Cítila jsem jak mě na krku lechtají jeho vlasy. Jakoby se mi po těle rozeběhlo tisíc malých zvířátek, bylo to naprosto elektrizující, musela jsem potlačit vzdychnutí, tajila jsem dech aby nevěděl jak moc mě to vzrušovalo. On se ale jen usmál, přesně věděl, že tohle na mě zabere. Přišlo mi skoro potupné užívat si to s „nepřítelem“.
Prsty projížděl lemem od kalhotek a pomalu rozhaloval mou lasturku, už jsem byla úplně mokrá a připravená. Prudce do mě vrazil prsty. Vždycky mi šlo v sexu více o city, ne o vzrušení, ale tohle bylo jako výbuch atomovky. Vykřikla jsem a on mě opět umlčel, serval se mě spodní prádlo a přisál se na moji mušličku jazykem a nepřestával mě dráždit prsty.Každou chvíli jsem čekala že někdo z kolegů rozrazí dveře, že to musí jít zákonitě slyšet. Málem jsem to nevydýchala.

Chtěla jsem ho mít v sobě, nahmatala jsem přezku od pásku a prudkým trhnutím jsem ho zbavila té svazující zábrany a začala mu rozepínat kalhoty. Cítila jsem jak je celý tvrdý a naběhlý. Když se zbavil kalhot zajela jsem mu prsty pod košili a začala jej hladit pak jsem si vytáhla tu jeho velkou chloubu.. Zarazil mě a strhal ze mě moje sako. košili i podprsenku, slyšela jsem jen jak uletěný knoflík od sáčka narazil do tabulky skla od vitrínky kde byly schované skleničky. Ta jen ublíženě zazvonila. Měla jsem na sobě už jen sukni. Fascinovaně si prohlížel moje prsa a vzal je do rukou. Vyhrnul mi sukni ještě výše a posadil si mě na klín.

Vzal si mě tvrdě zezadu

Vzal si mě tvrdě zezadu

„Polib mě“ řekl tónem ve kterém nebyl ani náznak prosby. Ve svém sexuálním opojení jsem to také udělala. Nadzvedl mě a s překvapivou něhou do mě vnikl. Ten pohled arogantního hajzla co mě vždycky tak děsil byl najednou pryč. Najednou se z něj stal obyčejný člověk který toužil po ženě. Tisknul mě k sobě s velkou zvláštní naléhavostí, jako bych byla všechno na čem záleželo. V tom jsem na svém krku ucítila jeho slzy. „Copak?“ To slovo mi vyšlo přímo z plic. O rty ani nezavadilo “ Nic!“ řekl tvrdě a hodně tvrdě do mě přirazil. Tentokrát jsem vykřikla bolestí. Přestal na mě brát ohledy a tvrdě do mě přirážel. Začalo to být i tak neskutečně příjemné i když jsem cítila že si teď do mě vybíjí všechen svůj vztek, za chvíli jsem ucítila jak do mě pulsuje horké semeno. Vydechl a věnoval mi poslední lidský pohled. Pak jako když opět v elektrárně nahodíte pojistky a rozsvítí se.Jen mi přišlo, že vypadal ještě krutěji než předtím.
Oblékl se do svého perfektně padnoucího saka a klasickým tónem pronesl. „Rozmyslel jsem si to. Výpověď budeš mít zítra ráno na stole.
Jen jsem kývla v odpověď, upravila jsem se a vyšla jsem z firmy rovnou domů. Druhý den ve své kanceláři nebyl, sebrala jsem papíry,, a už jsem jej nikdy neviděla.